Sundal jsem ze zdi kytaru …

Sundal jsem ze zdi kytaru… Už když jsem po ní sahal, cítil jsem zvláštní rozechvění. Sfoukl jsem prach, otřel z nejhoršího, se směsicí studu a ostychu, ano, náhle jsem se styděl za její stav a opuštěnost, pomalu sáhl do strun.

Moje prsty neohrabaně a neochotně dosedly do přesto ale důvěrně známých pozic.

 Ten pocit, co vytryskl zevnitř… ten zvláštní pocit byl hřejivý, dávno zapomenutý, jako něco milého z dávného dětství, na co si člověk přemírou pozdějších zážitků už nepamatuje, přesto to tam někde vespodu zůstává…, něco jako po dlouhém bloudění návrat domů. Návrat ztraceného syna.

 Ach kámoško moje, stydím se před tebou, tak hodně jsme toho spolu prožili, a já…

Tak dlouho jsi trpělivě čekala…, nevzdala to se mnou, snad i doufala… a odpustíš?

Jak jsem jen mohl upadnout do pocitu, že tě nepotřebuju, kdy se to asi stalo, a proč?

 Dneska už nemám ani tu nevelkou obratnost, co tenkrát, už nejsem žádný hráč a ty by sis zasloužila koncertní pódia, nabité sály… Přejíždím rukou po tvém dřevě. Za ta léta už není lak v té nejlepší kondici, jako já. Tady, tady jsem s tebou bacil o židli, au, to bolelo i mě, tenkrát jako teď, jako by to bylo včera, ještě jednou promiň. Oba jsme obouchaní životem, já víc, ty zase hlavně ode mě…

Ne, už tě na zeď nevrátím. Co říkáš, zkusíme to zase spolu?

Mlčí, nic neříká, ale… vypadá… tak nějak plná naděje.

Dnešek je den zázraků…