Kouzelný zvuk řeky

To byl zase nápad. Pojedeme brzo, abychom stihli ten první vlak. V samém nadšení z představy, že nám vzdálenost od Vyššího Brodu hraje do noty a dle pozorování včerejšího stavu musí vlna zvýšené hladiny dorazit brzy ráno - a hladina o metr výše je velmi lákavá nabídka, a ještě ta rychlost jízdy, jsme podlehli skvělému pocitu z toho, že dorazíme do Českých Budějovic tak brzy, že budeme moci odjet tím dřívějším vlakem a až udeří nejhorší odpolední parno, už budeme mít větší část cesty domů za sebou.

"Takže hurá, jdeme spát, ráno za rozbřesku, ano, ZA ROZBŘESKU,... nechte si to, já vím, že správný vodák nevyjíždí před polednem, zkrátka až se rozední, honem sbalíme všechno hlava nehlava a vyrazíme na řeku. Evidentně sem musí dorazit ta vlna z Lipna přesně okolo šesté, jak jsem to spočítal, takže když v sedm vyjedeme, ano, řekl jsem v sedm, MAXIMÁLNĚ v půl osmé, tak to bude akorát."

Rozkaz zněl jasně. A taky jo. Sotva se rozednilo: "Honem, vstávejte, snídaně nebude, máme zpoždění, balit, balit, já už mám lodě natahané k řece." To jsou ti nedospavci, ach jo. A tak byl tábor, no, spíš sestava haraburdí a harampádí nahrnut do loďáků a sudů a lodí a tak vůbec, jako vždycky, jen s větším chaosem a pobíháním, rozespalost na šikovnosti, obratnosti ani bystrosti člověku zkrátka nepřidá, tu a tam byly z některých zauzlovaných loďáků vyjmuty omylem uložené propriety, potřebné v lodi a jiné zase dodatečně uloženy, tyto drobné akce byly převážně doprovázeny jakýmsi nesrozumitelným - naštěstí - mumláním a sakrováním. No ale zadařilo se, konvoj byl zdárně připraven ke spuštění a vyplutí. Dokonce ani okolní pravověrní vodáci nezaregistrovali na tuto noční hodinu velice neobvyklý mumraj v kempu a kdyby se přece jen vzbudili, asi by nevěřili vlastnímu kalnému zraku.
A tak jedeme. Konvoj byl spuštěn a vyrazil do z ničeho nic dravě proudící řeky. Měl pravdu, vlna vody z Lipna II dorazila skoro na čas. Atmosféra tohoto dobrodružství je pro každého z nás zcela nová. Slunce nízko nad východním obzorem vůbec nepálí, má krásnou, nezvykle oranžovou barvu, vzduch je vlhký, osvěžující, z řeky stoupá na místech, kde slunce dosáhne skrz stromy, keře a vysokou trávu až na hladinu, jemný opar. Nezvyklé ticho probouzející se přírody, nikde obvyklý ruch a pokřikování vodáků, dunění a drnčení lodí (pádla a kameny, jak jinak..). Akustika je taková... snová. Tichoučké pleskání pádel potápěných pod hladinu - všichni podlehli té kouzelné, tlumené akustice a mlčí, ani nehlesnou a snaží se nedělat žádný rámus, ani těmi pádly, necákají jako vždycky, opatrně pádlují - občas duté, hluboké "drcnutí", jak zavadí pádlo o tvrdou laminátovou loď, ale jenom lehké ťuknutí, zvláštně se odráží od břehů, mísí se s šploucháním pádel a tvoří tu kouzelnou atmosféru. Posádky bezděky ovládla "vyšší harmonie", takže ani nepadají běžné povely: "Přitáhni, kontra, hlas šutry", natož: „Dávej pozor, kam to jedeme, atp.“, jako kdyby každá z nich tvořila jednu složenou bytost, dva lidi a jedna loď v dokonalé harmonii společného vědomí. Dokonce i řeka se přidala, její šumění je taky nějak tlumené, doplňované občasným šplouchnutím malých rybek, které se snaží vyskočit na hladinu. Pohádka. Člověka už ani nepřekvapí, když se za zatáčkou vyloupne scéna jak z knížky pro děti - srnka s mládětem, v lehkém mlžném oparu, oba pijí vodu z řeky. Jindy by si řekl: "To se mi jenom zdálo.", ale dneska je to tak nějak přirozené, přirozeně zapadající do celkového obrazu ...

No a pak přichází bonus - komická vsuvka. Jen tak nezapomenu na pohled jednoho z vodáků v dalším z kempů po cestě, který vypadal, že právě uléhá do stanu, nebo se vrací z lesíka poté, co se zbavil části svých osobních zásob požité tekutiny.
Pravděpodobně uslyšel zvuk lodí na řece - správný vodák má instinkty a cvičený sluch i když nedávno absolvoval své dvě, tři pětipiva - a s neuvěřitelně vyděšeným pohledem vykoukl ze stanu. Jeho výraz byl čitelnější, než kdyby vykřikl nahlas: "Lodě na řece! Teď V NOCI jedou lodě!! Já mám snad halucinace!". A zcela zděšen padl naprosto bez hlesu zpátky do stanu. Kdyby mi někdo řekl, že toho rána - dopoledne, co se znovu probudil, přestal nadobro pít nejen alkohol, ale i pivo, bez váhání bych mu uvěřil... ten výraz, ten výraz je prostě nezapomenutelný.

To je ten kouzelný zvuk řeky. Ve dne není slyšet, desítky lodí, spousty posádek, šplouchání je počtem zesíleno na kolísavý šum, někdy až nepříjemný, bouchání pádel do lodí a lodí do kamenů silně připomíná kravál a rachot, lidé halasí, pokřikují, zkrátka hlučí. I řeka se přidá hlasitě šumí, někdy až burácí.
Ale...
Zkuste se někdy zaposlouchat do zvuků kolem vás projíždějící jedné kánoe, jejíž posádka nepotřebuje halasit, protože si rozumí i beze slov a mlčí, nebo se jen tichými slůvky občas domlouvá. Poslouchejte tu harmonii řeky a jejích návštěvníků... tu tichou krásu.

A jeďte na vodu! Svět z hřbetu koně je sice krásný, jak se říká, a je to bezesporu pravda, ale ubíhá okolo jaksi rychle a vůbec, člověk je tak nějak moc vysoko, na všechno kouká z vrchu, dá se i říct, že víceméně nutí svoji vůli zvířeti na kterém sedí – no, u mě to tak úplně nebylo … dejme tomu, že jsem s Márgíčkem uhrál remízu (protestovat nemůže, už se prohání bez jezdců na jiných pastvinách) – a zanechává po sobě stopy v krajině, (pokud vyhraje vůle koně, tak i v poli či na cizí zahrádce). Ale svět ze sedačky kánoe, pomalu, pokorně, v souladu s plynutím řeky, kousek nad hladinou, v úrovni břehů a níže, s dostatkem času na kochání se přírodou, věcmi, které ani z mostu neuvidíte; někdy naopak dojde na rychlou akci, plnou adrenalinu…, to je Něco.... Prostě to zkuste a uvidíte.

Ahóóóój

P.S. Uvědomili jste si někdy, že po projeté lodi nezůstane v přírodě ani stopa?

Pokud to člověk záměrně nepokazí necitlivým chováním, třeba odhazováním odpadků, nebo nějakým jiným nevhodným „útokem“ na břeh, tak řeka žádné stopy neuchovává. Je stále nová, nepopsaná, stále stejně připravená dychtivě přijmout každého odvážlivce, který to chce zkusit a vyrazit do proudu, na cestu řeky, ať už poprvé, nebo po kdovíkolikáté, třeba i po nezdarech předchozích pokusů. A pokud jí pozorně nasloucháte, a čím déle to zkoušíte, tím lépe to jde, slyšíte z jejího ševelení jasné: „Člověče, pojeď!“

A co že má plavba řekou něco společného s naším životem? Něco snad přece.

Člověk sice zdánlivě řídí loď jak a kam se mu zachce, může se i nějakou dobu snažit jet proti proudu, ale i když se mu chvíli daří, dlouho to nevydrží a nakonec se zase stočí zpátky po proudu, některými místy se jede lépe, některými hůře, čím dříve se člověk naučí, které místo je které, a čemu je dobré se vyhnout úplně, tím snadněji se mu pluje, a taky se naučí, že opravdu velké chyby proti „záměru“ řeky - jejímu plynutí - řeka nepromíjí a rovnou člověka zvrhne do vody. Ale hned zase může nastoupit a jet dál, řeka si chyby nepamatuje a každý další výjezd je jako úplně nový začátek.

Tak šťastnou cestu, třeba se tam někde potkáme…