Znáte ten pocit, když se po dlouhém zlém snu probudíte a opět uvidíte krásu světa ?

Nevšední duha

6. 11. 2012 19:59
Rubrika: Nezařazené

Tiché pískání přístrojů. Tlumené pracovní hovory kdesi v pozadí. Ještě tišší rozhovory pacientů a jejich návštěv. Zelené služební oděvy. Prostorné, téměř sterilní prostory, v každém pokoji dvě postele.

Prostředí koronární JIPky se netváří příliš vstřícně návštěvám, budí v návštěvníkovi pocit jakési nepatřičnosti: „Tady já bych přece neměl být.“. Jednorázový plášť, narychlo navlečený stylem „hlavně honem, hlava nehlava“ k tomu velkou měrou přispívá. Atmosféra je tu tvořena směsicí profesionálního optimismu personálu a úzkostné tísně pacientů. Všichni, kteří zde leží jako pacienti, dorazili na jednu z důležitých křižovatek svého života. A čekají, tu s nadějí, tu s obavami, nejčastěji se směsicí obojího, kterým směrem se jejich život, teď už nezřídka visící na vlásku, vydá.

Není mi příliš do hovoru, ale nemůžu tu sedět a tvářit se, jako kdybych seděl u lůžka umírajícího. Navíc … ale ne, nechají si ho tu hlavně na důkladné vyšetření, šance, že o nic nejde, že je to jenom drobný zádrhel je obrovská, říkají. Pochybnosti se spolčují s obavami a hlodají.

„Přinejhorším prostě uděláme bypass a bude to.“ Dávají najevo, že je to jenom téměř drobná operace, takový malinký jednoduchý zákrok, jako kdyby ani nic nehrozilo. Někdy je asi opravdu lepší něco nevědět.

Také počasí venku, jako kdyby chtělo odrazit vážnost situace, vítr honí temné mraky oblohou, tu a tam z nich padá déšť, o chvíli později zase drobné kroupy, mezi tím se objevují malé chvilky jasného večerního slunce, ale ty jsou vždycky rychle přeprány temnou šedí nasáklých, depresivně působících mraků. Takové malé efektní drama, jindy by to člověk sledoval se zatajeným dechem, ale teď? Zatajený dech se koná, ale z jiného důvodu, na sledování divoké krásy podzimního počasí prostě nejsou myšlenky.

Hovor plyne dál, mám opatrnou radost, že se mi ho daří udržet v mantinelech nenucenosti, až bezstarostnosti, bez zadrhávání. Na monitoru za lůžkem, kam vidím jenom já, se zobrazují křivky a čísla, výborně, tep pomalu klesá ze zrychleného na obvyklý, také pravidelnost úderů se vyrovnává, mají-li křivky EKG patologický průběh nepoznám. Přístroje mi zkrátka potvrzují, že rozhovor je pro pacienta uklidňující.

Ale moje křivky nejsou zdaleka tak příznivé. Připojit si elektrody na sebe, monitor okamžitě začne ječet. V krku mi cosi těžkého, dusivého sedí a svírá. Když si to opět uvědomím, hovor jakoby začínal zadrhávat.

Najednou můj pohled zabloudí z okna. Asi ho přitáhlo to zvláštně zbarvené světlo. Venku je zase jedno intermezzo, nic nepadá a svítí slunce. A tu se z ničeho nic, na krátkou chvilku objevuje překrásná dvojitá duha. Úplně září. Ukazuji ji tomu ležícímu, opatrně se kvůli ní zdvihne a zdá se, že toho nelituje, trochu se i usmál. Netrvá to dlouho a je pryč. Fotoaparát mobilu ji zachytil jen jako slabý odlesk té původní krásy.

Průběh dalšího rozhovoru a následující cestu domů si už moc nepamatuji, ale duha ve mně zůstala.

Pane, děkuju za tu duhu, za její krásu, za její načasování a jí zprostředkovanou naději. Vlastně děkuju za všechny duhy a všechny naděje, za Tvoji pomoc na všech našich životních křižovatkách.

Zobrazeno 874×

Komentáře

abejas

Dost dobré .. (y)

miho

Dvojitý bypass je zdárně za námi, duha funguje ;-)
Děkuju za všechny modlitby...

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio