Noční procházka

Je noc. Teplá, až netypicky teplá. Nebýt středně silného větříku, byl by snad i hic. Šumění osamělých stromů a hlavě keřů nabývá v noci zvláštní nádech, snad je to způsobeno kontrastem ticha noci oproti běžnému ruchu dne a člověk to vnímá mnohem silněji.

„Šumivou“ atmosféru doplňuje vzdálený štěkot několika psů. Možná se dohadují, možná si jenom sdělují zážitky z právě skončeného dne, kdo ví? Sem tam projede okolo nějaké auto, ale silnice je dost vzdálená a zvuky aut jsou tlumené natolik, že ani nepůsobí rušivě.

 Na obzoru stojí hradba temných mraků, vypadají zvláštně, až skoro strašidelně, nebo spíš majestátně, silně kontrastují s klidně pomrkávajícími hvězdami nad mojí hlavou a vlastně po celém zbytku oblohy.

Ano, postavení souhvězdí odpovídá roční době a aktuálnímu času, všechna viditelná souhvězdí „sedí“ na svých místech, proč já to vlastně pokaždé kontroluju?

No jo, budou prázdniny, Velkému vozu už chybí jenom pár stupňů natočení a Vega se taky pomalu blíží k té pozici, kterou zaujímá vždycky touhle dobou v Srpnu. Taky se orientujete v souhvězdích podle „výchozí“ pozice, ve které vás naučili, jak vypadají? Já jo.

Užívám si šumění, krásně uklidňuje, a pečlivě si prohlížím souhvězdí, která už o prázdninách zmizí pod obzorem a nebudou vidět, hlavně Lva a Pannu.

 Teď, teď se zablesklo. Temný mrak na obzoru na chviličku osvítila intenzivní záře. Jenom takové kraťoučké bliknutí. A zase. A další. Příroda rozehrává efektní divadlo. A že je na co se koukat. Člověku se bezděky vybaví dědeček z Jirotkova Saturnina, který se v bouřce chodil dívat, jak dělá elektřinu konkurence, a najednou zjišťuje, že ho začíná docela dobře chápat.

Kochám se krásnými světelnými jevy, šumění ani štěkot nepřestává, na nic dalšího nemyslím.

Najednou se hlásí o slovo myšlenka. Taková malá, ale neodbytná, a probíjí se dovnitř a dožaduje se pozornosti. Člověk by nejradši řekl: „Počkej, neruš, teď je to krásné.“, ale ona už je uvnitř. A hned naléhavě doráží: „Pamatuješ? Vzpomeň si! Před chvílí ses koukal na meteorologický radar. Nevěnoval jsi tomu příliš pozornost, chtěl jsi vědět, jestli bude pršet tady, ale směrem, kterým koukáš se táhnul pás červených jader. Bouřkových jader.“

A teprve teď mi to dochází. Já se tu kochám krásnou podívanou, ale tam někde, tam za obzorem, zuří bouře. Možná, že ne, možná je to jenom malá bouřka, co vyčistí vzduch, možná to jsou jenom mezimrakové výboje…, ale možná že právě teď někomu vítr vzal střechu a voda vyplavuje dům nebo byt, možná dokonce některý z těch blesků někomu něco zničil nebo zapálil, nebo…

Napadají mě dvě věci. Dvě prosby.

Pane, prosím, ochraňuj všechny ty, kolem kterých zuří bouře.
Prosím, Pane, dej, ať dokážeme rozpoznat, že někdo zažívá bouři v sobě a potřebuje pomoc, ať dokážeme podat pomocnou ruku včas a nekocháme se z dálky odlesky vedlejších efektů.